Blog, Strana 4

Vzpomínka na rok 2007 u SOG...Tento týden jsme doplnili stav zásobníků na prodejně, jak Magpul PMAG Gen3, tak 60tky od Schmeisseru.  Pochopitelně jsem neodolal, hned jsem si uzmul i pro vlastní potřebu a začal jsem páskovat co se do nich vejde. Zvuky, který vydávaly náboje zapadající do útrob toho plastového šuplíku společně s odlesky zapadajícího slunce v okně, ve mně vyvolaly jednu konkrétní vzpomínku na dobu, kdy jsem ještě sloužil a bojoval.

"Na prázdný šuplík nechcípnu"

Psal se rok 2007 a já se spolu s brášky z jednotky SOG nacházel na malé FOB (Forward Operating Base - předsunutá operační základna), uprostřed zaprášené afghánské pustiny někde v Hílmandu. Den předtím jsme akorát čerstvě přistáli v operačním prostoru a obratem k nám nakráčel kolega od amerických Zelených baretu, že by pro nás měl prácičku. Úkol zněl jasně, zajmout nebo eliminovat několik místních velitelů hnutí Tálibán, kteří se měli sejít v nepříliš vzdálené vesnici. Byla to naše první společná operace s Green Berets, a tak jsme se chtěli na celý ten cirkus co nejlépe připravit. Pucovali jsme zbraně a chystali výstroj. Vzhledem k tomu, že nás měla až do vzdálenosti asi dva kilometry od cíle dopravit vozidla, mohli jsme pobrat podstatně víc materiálu, než kdyby nás tam hnali pěšky. Kolem desáté večer byly přípravy ukončeny a my se vrhli na lůžka, abychom urvali aspoň několik hodin spánku. Zhaslo se a za chvíli už všichni pomalu usínali. Všichni vlastně ne. Po pár minutách se z jedné z postelí začalo ozývat nezaměnitelné cvakání. Jednoznačné znamení, že ona osoba, a to v téměř absolutní tmě, láduje další krmivo do zásobníků. Protože jeho hlasitá činnost, probrala některé z kamarádů z dřímoty, dostalo se ládovači několika ostrých dotazů, co a proč to dělá. Odpověď byla stručná a jasná:

 „Na prázdný šuplík nechcípnu.“

Po vteřině ticha se mu dostalo pár kamarádských rad a „proseb“ o ticho, které se také vzápětí ve stanu rozhostilo. Nevydrželo však dlouho. Kolegova věta rezonovala v hlavách všech kluků. Za několik minut se začalo cvakání ozývat postupně i z dalších míst, a nakonec vesele ládoval celý stan.

Jak známo, jedna věc je plán a druhá akce samotná. Nejinak tomu bylo i toho dne. Jedno z aut, které tvořilo naši kolonu, najelo na IED. Naštěstí výbuch nezpůsobil ztráty. Nám ale způsobil, že jsme z aut museli vyskákat ne dva, ale podstatně více kilometrů před cílem a dál šlapat po svých. A tak jsme se za ranního rozbřesku prodírali mimo cesty, krajinou plnou zavlažovacích příkopů a kamenných zdí, oddělujících jednotlivé pozemky. Vzdálenost měřená na kilometry nebyla zase tak značná, ale terén byl děsný, pochod byl v naprosté tmě a my neměli jen obvyklou výzbroj a výstroj. Jako pověstná cihla v batohu nás tížily stovky kusů těžké munice, kterou jsme v noci aktivně naládovali do plecháčů a nastrkali do výstroje. A tak jsme se, klopýtající a tiše nadávající, posouvali kupředu. Nakonec jsme přes mlžný opar pár set metrů před námi uviděli obrysy prvních hliněných vesnických domů. S úlevou jsme náš tým zastavili, abychom provedli poslední koordinaci před spuštěním samotné operace. Volný čas nám však nebyl dopřán. Z jakési zapadlé chatrče, stojící v políčku asi sto metrů od nás, se ozvalo několik výstřelů. Nějaký sebevražedně odvážný muž zamířil svůj kalašnikov směrem k nám a zapálil něco střelného prachu. Ještě navíc nezapomněl přidat mezi střely stopovky, takže bylo jasně vidět odkud to přišlo. Nebyl čas, ptát se kdo je kdo. Ten krátký moment, byla jeho největší a poslední životní chyba. Hlavně našich M4, které v týmu byly, se natočily k chatrči. Vteřinku na to se rozpoutalo peklo. Hnacím momentem nebyly jen nadrilované postupy, ale také to neuvěřitelné ulehčení, že právě teď nastal ten pravý okamžik , kdy se lze účelně zbavit šíleně těžké munice. Odhaduji, že za dobu naší kanonády bylo vystříleno tolik munice, kolik měla ČSLA v dobách své největší slávy přidělenu pro výcvik jednoho celého ročníku vojáků základní služby.

Když po krátké, ale vysoce intenzivní palbě nastalo ticho, stačilo jen rychle zkoordinovat další postup s leteckou podporou a téměř okamžitě jsme přešli do finále plánované operace. Nebylo na co čekat , protože nešťastník byl pravděpodobně předsunutou hlídkou, která neodolala pokušením místo toho, aby jen zahlásila naši přítomnost. Navíc tohle představení ohlásilo náš příchod všem v okolí lépe než hlášení obecního rozhlasu.

 Z této dnes už nyní zábavné vzpomínky jsem si odnesl jedno ponaučení. Láduj jen tolik, abys toho později nelitoval.

Probudil jsem se do války

Kolega se začátkem týdne vydal na Ukrajinu, nadýchat se čerstvého vzduchu. Starý, ostřílený vlk nevěřil, že v dnešní době někdo rozjede plnohodnotnou vojenskou operaci. No nevyšlo to. Popravdě dotklo se ho to i jeho citů a napsal mi k tomu pár řádků. Není to bojový román, ale zajímavé počtení. Takže předávám níže...

Jezdím na Zakarpatskou Ukrajinu už sedm let. Se západní částí této rozlehlé země jsem se seznámil jako člen humanitární organizace. Po dvou letech jsem od spolku odešel, ale Zakarpatí mi už pod kůží zůstalo. Začal jsem proto hledat novou cestu, jak sem jezdit a zároveň ukázat její krásy dalším lidem. Díky několika známým se mi podařilo seznámit s lidmi, žijícími v Rachově a okolí, kteří mi nabídli pomoc a zázemí. A tak jsem dvakrát za rok začal vozit známé a kamarády do Karpat. Samozřejmě, párkrát jsem se u některých místních spálil, ale čase se mi z nich podařilo vyselektovat zdravé jádro, na které je vždy spoleh. A hlavně – vytvořilo se mezi námi přátelství. To přátelství po ukrajinsku vypadá trochu jinak než ta, na které jsme zvyklí u nás. No řekněte, kdo z vás by třeba posadil čtyřčlennou skupinu cizinců ke svému rodinnému štědrovečernímu stolu? Prostě, když vás mají rádi, tak jste pro ně opravdová rodina. K tomu si připočtěte, že nás, Čechy, mají rádi všeobecně. Staří lidé, se kterými jsem měl možnost hovořit, litují odtržení Zakarpatské Rusi od Československa a svorně tvrdí, že za Čechů bylo nejlíp. A i když se vás někdy snaží vzít na hůl, protože my jsme pro ně bohatí zápaďáci, nezlobíte se na ně. Teda aspoň ne moc…

1. Rachov a vzdálené kopečky

Ukrajina je země, která má spoustu problémů. Zcela určitě je řízena oligarchy, je prolezlá korupcí a ani ve větších obcích není kanalizace. Silnice jsou místy v děsivém stavu, i když tento stav se pomalu lepší. Mezi lidmi jsou zřetelné obrovské sociální rozdíly a jejich vkus při oblékání, nebo v architektuře rodinných domů nás donutí jen nevěřícně kroutit hlavou. Ale je to jejich země a většina obyvatel je na ni hrdá. Natolik, že neváhá a jde ji bránit se zbraní v ruce.

2. Klid před bouří

Teď se konečně dostávám k tomu, proč jsem stvořil tyto řádky. Vyjel jsem na Zakarpatí v předvečer války.  Cesta byla dlouho plánovaná a s naprostou upřímností říkám, že jsem věřil v politické řešení krize. V pondělí, úterý i středu jsem hovořil se svými známými. Od civilů po policisty. Všichni vyjadřovali své odhodlání jít bránit svou vlast, ale zároveň také věřili, že k žádné válce nedojde. Představa, že v roce 2022 někdo v Evropě zaútočí na jiný, svrchovaný stát, vypadala naprosto šíleně. 23. února večer jsme se sešel se svým kamarádem v Rachově. Zasedli jsme ke stolu v jeho skromném domku, pojedli domácí dobroty a zapili vychlazenou vodečkou. V poněkud obveseleném stavu jsem se kolem půlnoci dopotácel do postele a tvrdě usnul. Tvrdé však bylo i probuzení. Začala válka. Jen sto kilometrů od nás dopadly na Ivanofrankovské letiště rakety.

Jako bývalý voják jsem válku zblízka viděl v Afghánistánu. Válka je hnusná, odporná věc, ať se odehrává kdekoliv. Hlavně proto, že nejtvrději dopadá na obyčejné lidi, kteří se zabíjejí ve jménu těch, kteří si hoví někde v pohodlí a mrtví jsou pro ně jen abstraktní čísla. Ale Afghánistán je prostředí Středoevropanovi cizí. Krajinou, kulturou, mentalitou lidí. Samozřejmě, jen cynik by i tady občas někoho nepolitoval, třeba všudypřítomné ušmudlané děti. Když mi ale ti haranti rozbili kamenem zadní sklo auta, protože jsem jim nedal dolary, zatvrdil jsem své srdce a dělal, že jejich chudobu nevidím.

Ale tady, v zemi, kterou znám, mám ji rád, kde mám přátele a kde jsem – bez jakéhokoliv sentimentu – našel druhý domov, tady ve mě to probuzení do války vyvolalo nehezké pocity. Fakt nejsem měkkota, strach jsem neměl. Fronta byla daleko a já to měl na hranice dvě hodiny jízdy. V nejhorším jsem mohl někde nechat auto, vyhrnout si nohavice a přebrodit Tisu do Rumunska. Ale pozoroval jsem kamaráda, který zoufale hleděl na displej mobilu, jako by tomu všemu nemohl uvěřit. Na jeho děti, které měly v očích strach. Protože oni nikde nemají bezpečné zázemí, jako já. Mají tady své všechno. Domeček a krávu a louky kolem. Své kamarády a známé, své mrtvé na hřbitovech a prameny léčivé vody v lesích. A nechtějí to opouštět, stejně, jako by svůj domov nechtěl opustit nikdo z nás.

Když jsem pak jel dál a potkával další známé, strach z budoucnosti byl všude kolem. Nikdo neví, jak to všechno skončí, kdo z jejich příbuzných a známých bude zabitý a zda nebudou zabiti i oni sami. Nebo jestli nebudou muset naskládat všech, co uvezou, do auta a odjet kamsi pryč.  

3. Fronty před bankomaty

Za těch pár dní jsem načichnul tou zvláštní atmosférou obav, nejistoty a smutku. Také vím, že se sem teď dlouho nepodívám. A těm, které mám rád, nemůžu nijak zásadně pomoci. Odjíždím do zatím ještě bezpečné části světa a je mi těch „obyčejných“ lidí, kteří tady zůstávají, nesmírně líto.

autor

Nutno dodat, že nakonec, když kolega opouštěl Rachov, jeho přátelé začali páskovat munici do špaginů a podobných starších zbraní a připravovali se na odchod do hor, aby to nepřítel neměl zadarmo.

Ačkoliv jsem již nějaký pátek mimo systém a prošedivělý vous společně s hlubokými vráskami by již měly být zárukou důstojného chování, přeci jen jsem se neubránil pocitům, které mě navrátily o dvacet let nazpět a na chvíli jsem se opět cítil jako neporazitelný mistr světa a okolí, stejně, jako tehdy. A i tak, jako tenkrát, příčinou těch blažených pocitů byla skutečnost, že jsem ke své hrudi mohl přitisknout novotou a zbrojním olejem vonící německou krásku typu HK MP 5 a slastně jí zašeptat: „Už tě nikdy nepustím“. Ta první láska byla „jen“ krátká, tedy ve verzi K a později jsem měl ještě možnost seznámit se s jejími kamarádkami ve verzích A5 a nakonec i s tou tichou šeptalkou SD.

                                                                                      Montáže na svítilny ještě nebyly, tak pomohl duct tape   

Konečně jsme měli v rukou ikonické zbraně, které jsme už jako kluci mohli vidět v rukou našich vzorů z SAS, kteří ve visu na laně dobývali iránskou ambasádu. Ale jedna věc je vidět fotky a číst oslavné ódy, druhá pak praxe. Proto jsme se rozhodli podrobit fešandy zkoušce věrnosti. Tehdejší doba, oplývající střelivem a možnostmi celoročního využití venkovních střelnic nám, vyvoleným, umožnila se s germánskými modelkami důkladně seznámit. Stříleli jsme z nich ve stoje, v sedě, v běhu i zpoza zástěn. Také jsme je brali na projížďky auty a jejich ladná těla vystrkovali z oken jedoucích služebních kár. Zbraně jsme krmili českou stravou v podobě 9 mm střeliva SB a nutno říci, že s ní byly spokojené a příliš se nám nemstily. Spolehlivost těch dam byla na vysoké úrovni a nenaříkaly, ani když nebyly zrovna nejčistší. Jen rozborka a sborka byla proti doposud užívaným „kosám“ komplikovanější a počet dílů, z nichž byl vnitřní mechanismus složen, vzbuzoval úctu k jejich konstruktérům. Přeci jen, Němčouři byly vždy leadery na poli ručních zbraní, alespoň co se dvacátého století týká… Co vadilo a také nám chvíli trvalo, než jsme si na to zvykli, bylo, že - oproti zbraním jiných výrobců, se kterými jsem se doposud seznámili - nezůstával po posledním výstřelu závěr vzadu a docházelo tak k nezvyklému, a v případě bojové situace zřejmě i pro začátečníka fatálnímu promáčknutí spouště naprázdno… Ale i na to jsme si zvykli a uznávali, že právě taková konstrukce umožňuje, aby se zbraň při střelbě nezvedala a její zpětný ráz se rovnal výstřelu ze vzduchovky. U „káčka“ jsme se dokonce přeháněli, kdo bude větší blbec a o co si zbraň při střelbě zapře. Myslím tím tedy hlavně hlavu…Jednoho dne, když už jsme se cítili dostatečně připraveni, jsme se vytunili do kombinéz, a hrdě třímaje v rukách svá hákáčka, šli poučit druhou stranu barikády o tom, že my – dobří a čestní – máme nové mazlíky, proti nimž jsou ty jejich načerno sehnané bouchačky tak akorát k smíchu…

Takže zpět na začátek – znovu jsem měl možnost v ruce držet HK MP 5 ve verzi SD a co víc – zcela legálně si z ní, jako civil, zastřílet. 

Co tedy ke zbrani říci? Je vyráběná v licenci tureckou zbrojovkou MKE, což může u někoho vyvolávat averze, ať už z důvodů politických, nebo z nedůvěry ke kvalitě výroby a zpracování. Ten první aspekt pominu, to si musí v hlavě srovnat každý sám. Teď k tomu druhému. Pokud měl někdo z vás možnost aspoň nahlédnout za utajená vrata tureckých zbrojovek, tak byl určitě překvapen. Jedná se o moderními stroji vybavené továrny, čisté a přesně dodržující technologické postupy. Ať se nám to líbí, nebo ne, dnes je Turecko jedním z velkovýrobců sofistikovaných zbraňových systémů, které s úspěchem exportuje do světa. Ale zpátky ke zbrani

 Spoušťový mechanismus MKE T94 SD A2

Je vyrobena podle stejných postupů a ze stejných materiálů, jako její originální sestřenice. Samozřejmě, tento model představuje vojenskou verzi, bez policejních vychytávek, jako je zásuvná pažba, raily na příslušenství, nebo kolimátor. Ale to všechno lze na samopal dokoupit a namontovat. Asi jedinou výtku bych měl k povrchové úpravě, lakování zbraně je trochu hrubšího zrna. Ale jinak na zbrani není nic, co by zasloužilo větší kritiku.

Manipulace se samopalem je identická jako u originálu, střelba je velmi příjemná, utlumení rány je také srovnatelné. Neměl jsem moc času, a tak jsem stihnul vystřílet asi jen dvě stě ran. Žádná selhaná se nekonala, zbraň fungovala spolehlivě a precizně. Takže jsem se díky tureckým soudruhům mohl na chvíli vrátit do doby, kdy svět byl veselejší a na lidi vstupující s maskou do banky se střílelo…

Co říci na závěr? I přes trochu vyšší cenu – ale tady si troufám tvrdit, že lacinější to jinde nebude – se vám v podobě MP5 SD MKE T94 s integrovaným tlumičem dostane do ruky kvalitní zbraň, která navíc u některých nadšenců může vyvolávat záchvaty návykové euforie.