Vzpomínka na rok 2007 u SOG...Tento týden jsme doplnili stav zásobníků na prodejně, jak Magpul PMAG Gen3, tak 60tky od Schmeisseru. Pochopitelně jsem neodolal, hned jsem si uzmul i pro vlastní potřebu a začal jsem páskovat co se do nich vejde. Zvuky, který vydávaly náboje zapadající do útrob toho plastového šuplíku společně s odlesky zapadajícího slunce v okně, ve mně vyvolaly jednu konkrétní vzpomínku na dobu, kdy jsem ještě sloužil a bojoval.
"Na prázdný šuplík nechcípnu"
Psal se rok 2007 a já se spolu s brášky z jednotky SOG nacházel na malé FOB (Forward Operating Base - předsunutá operační základna), uprostřed zaprášené afghánské pustiny někde v Hílmandu. Den předtím jsme akorát čerstvě přistáli v operačním prostoru a obratem k nám nakráčel kolega od amerických Zelených baretu, že by pro nás měl prácičku. Úkol zněl jasně, zajmout nebo eliminovat několik místních velitelů hnutí Tálibán, kteří se měli sejít v nepříliš vzdálené vesnici. Byla to naše první společná operace s Green Berets, a tak jsme se chtěli na celý ten cirkus co nejlépe připravit. Pucovali jsme zbraně a chystali výstroj. Vzhledem k tomu, že nás měla až do vzdálenosti asi dva kilometry od cíle dopravit vozidla, mohli jsme pobrat podstatně víc materiálu, než kdyby nás tam hnali pěšky. Kolem desáté večer byly přípravy ukončeny a my se vrhli na lůžka, abychom urvali aspoň několik hodin spánku. Zhaslo se a za chvíli už všichni pomalu usínali. Všichni vlastně ne. Po pár minutách se z jedné z postelí začalo ozývat nezaměnitelné cvakání. Jednoznačné znamení, že ona osoba, a to v téměř absolutní tmě, láduje další krmivo do zásobníků. Protože jeho hlasitá činnost, probrala některé z kamarádů z dřímoty, dostalo se ládovači několika ostrých dotazů, co a proč to dělá. Odpověď byla stručná a jasná:
„Na prázdný šuplík nechcípnu.“
Po vteřině ticha se mu dostalo pár kamarádských rad a „proseb“ o ticho, které se také vzápětí ve stanu rozhostilo. Nevydrželo však dlouho. Kolegova věta rezonovala v hlavách všech kluků. Za několik minut se začalo cvakání ozývat postupně i z dalších míst, a nakonec vesele ládoval celý stan.
Jak známo, jedna věc je plán a druhá akce samotná. Nejinak tomu bylo i toho dne. Jedno z aut, které tvořilo naši kolonu, najelo na IED. Naštěstí výbuch nezpůsobil ztráty. Nám ale způsobil, že jsme z aut museli vyskákat ne dva, ale podstatně více kilometrů před cílem a dál šlapat po svých. A tak jsme se za ranního rozbřesku prodírali mimo cesty, krajinou plnou zavlažovacích příkopů a kamenných zdí, oddělujících jednotlivé pozemky. Vzdálenost měřená na kilometry nebyla zase tak značná, ale terén byl děsný, pochod byl v naprosté tmě a my neměli jen obvyklou výzbroj a výstroj. Jako pověstná cihla v batohu nás tížily stovky kusů těžké munice, kterou jsme v noci aktivně naládovali do plecháčů a nastrkali do výstroje. A tak jsme se, klopýtající a tiše nadávající, posouvali kupředu. Nakonec jsme přes mlžný opar pár set metrů před námi uviděli obrysy prvních hliněných vesnických domů. S úlevou jsme náš tým zastavili, abychom provedli poslední koordinaci před spuštěním samotné operace. Volný čas nám však nebyl dopřán. Z jakési zapadlé chatrče, stojící v políčku asi sto metrů od nás, se ozvalo několik výstřelů. Nějaký sebevražedně odvážný muž zamířil svůj kalašnikov směrem k nám a zapálil něco střelného prachu. Ještě navíc nezapomněl přidat mezi střely stopovky, takže bylo jasně vidět odkud to přišlo. Nebyl čas, ptát se kdo je kdo. Ten krátký moment, byla jeho největší a poslední životní chyba. Hlavně našich M4, které v týmu byly, se natočily k chatrči. Vteřinku na to se rozpoutalo peklo. Hnacím momentem nebyly jen nadrilované postupy, ale také to neuvěřitelné ulehčení, že právě teď nastal ten pravý okamžik , kdy se lze účelně zbavit šíleně těžké munice. Odhaduji, že za dobu naší kanonády bylo vystříleno tolik munice, kolik měla ČSLA v dobách své největší slávy přidělenu pro výcvik jednoho celého ročníku vojáků základní služby.
Když po krátké, ale vysoce intenzivní palbě nastalo ticho, stačilo jen rychle zkoordinovat další postup s leteckou podporou a téměř okamžitě jsme přešli do finále plánované operace. Nebylo na co čekat , protože nešťastník byl pravděpodobně předsunutou hlídkou, která neodolala pokušením místo toho, aby jen zahlásila naši přítomnost. Navíc tohle představení ohlásilo náš příchod všem v okolí lépe než hlášení obecního rozhlasu.
Z této dnes už nyní zábavné vzpomínky jsem si odnesl jedno ponaučení. Láduj jen tolik, abys toho později nelitoval.